HOME

ARTICLES

TAXONOMY

BIBLIOGRAPHY

PHOTOGALLERY

LINKS

CONTACT

 

 

Ze života mexických brachypelem

Radan Kaderka

 

Published in Akvarium & Terarium journal, 5-2004 (only in czech language)

 

Sklípkani rodu Brachypelma patří mezi jedny z nejatraktivnějších obyvatel terárií a vděčí za to především své mírné povaze, pestrému zbarvení a relativní snadností chovu. Z 20 dnes popsaných druhů žije 12 druhů právě v Mexiku. Území výskytu brachypelem je však mnohem rozsáhlejší a táhne se od jihu USA (Arkansas, Florida) přes Mexiko, Guatemalu, Nikaraguu až do Panamy. Možná bychom mohli do seznamu zařadit i některý z ostrovů Velkých či Malých Antil. V roce 1992 byl totiž G. Schmidtem popsán nový druh Brachypelma andrewi, u něhož však autor není schopen s jistotou říci, odkud druh pochází. Andrew M. Smith, autor knihy Tarantulas of U.S.A. and Mexico (1994), řadí do rodu Brachypelma i dva druhy, které byly původně popsány v samostatném rodě Brachypelmides Schmidt & Krause, 1994, který byl s rodem Brachypelma synonymizován. Do přehledu sklípkanů rodu Brachypelma jsem zařadil i druh Brachypelma baergi (Chamberlin 1940), který je v literatuře některými autory (Platnick, 2003) řazen do rodu Aphonopelma. Tvarem spermatéky je však brachypelmou. Smith se domnívá, že Brachypelma baergi nepochází z arkansaského Fayetteville, ale že profesor Baerg, který ve 30. a 40. letech minulého století kolonii sklípkanů ve Fayetteville podrobně studoval, chybně označil za holotyp sklípkana pocházejícího odněkud z Mexika.

Klasifikace čeledi Theraphosidae prodělala v posledních desetiletích poměrně výrazné změny spočívající v přijetí a aplikaci nových taxonomických znaků, především tvaru spermatéky u samic a bulbů u samců. Tyto změny s sebou přináší kromě synonymizování rodů a druhů také tolik potřebné revize a srovnávací analýzy. V odborných kruzích se z pohledu systematiky diskutuje oprávněnost či neoprávněnost některých rozlišovacích znaků, tzn. zda jsou charakteristické a významné pro daný taxon či nikoli. Čas od času vyvolávají tyto cílené snahy o zprůhlednění systému vášnivé polemiky mezi arachnology. A pro příklady nemusíme chodit daleko do minulosti. V roce 1989 synonymizoval N. Platnick rod Brachypelma Simon, 1891 s rodem Euathlus Ausserer 1875, který byl popsán dříve. Jeho závěry zpochybnil v následujících letech sérií článků G. Schmidt. Dnes se taxonomové kloní k názoru, že se jedná o dva samostatné rody. Dalším sporným bodem, s nímž se museli odborníci vypořádat a který se týkal středoamerických rodů, bylo synonymizování rodu Aphonopelma Pocock, 1901 s rodem Rhechostica Simon, 1892. Zoologická nomenklaturní komise nakonec rozhodla šalamounsky a z praktických důvodů provedla synonymizaci obráceně. Rod Rhechostica synonymizovala s početnějším rodem Aphonopelma.

Dnešní odborníci bohužel zdědili po svých předchůdcích především nekompletní popisy druhů zahrnuté do taxonomického systému poplatného době, ve které vznikl. Setkáváme se s popisy druhů, které byly popsány jen podle jedince jednoho pohlaví, podle mláděte nebo bez uvedení lokality výskytu (např. popis samce druhu B. smithi byl neznámý až do 90. let minulého století). Současné arachnology tedy čeká kus práce. Možná budeme časem překvapeni, kolik brachypelem se ještě skrývá mezi sklípkany rodu Aphonopelma a kolik jich ještě stihne podobný osud jako nedávno popsaného sklípkana Brachypelma ruhnaui, jehož exempláře byly chybně řazeny k druhu Aphonopelma californicum (Ausserer, 1871) a jako nový druh brachypelmy byl popsán až v roce 1997 (viz. Kovařík, 2002). Druh A. californicum byl z důvodu neúplného popisu a ztráty holotypu během 2. světové války suspendován a je tudíž neplatný.

Většina mexických druhů rodu Brachypelma obývá předhůří obou horských pásem – Sierry Madre del Sur a Sierry Madre Occidental. Při svém putování Mexikem v říjnu 2003 jsem měl příležitost pozorovat život dvou druhů v přírodě, především seznámit se s biotopem, ve kterém tyto druhy žijí a upravit tak své dosavadní představy o  jejich životě a o tom, jak by mělo vypadat takové vhodné terárium pro chov a odchov.

První brachypelmou, s níž jsem se v přírodě setkal, byla Brachypelma vagans ve státě Oaxaca v pohoří Sierra Madre del Sur. Její hluboké nory s opředeným vchodem jsem nacházel ve stinných, vegetací střídmě porostlých svazích kolem cest (viz foto), ale také v parcích a především v hustých listnatých lesích pobřežních pahorkatin. Mláďata do 10 mm se vyskytovala všude tam, kde měla potřebnou vlhkost k přežití, většinou pod padlými kmeny nebo kameny. Větší mláďata se mi nepodařilo nalézt, z čehož  usuzuji, že tato větší mláďata si již vyhrabávají vlastní bezpečné nory a nežijí pod kameny a kmeny ve společnosti jiných hmyzožravých predátorů jakými jsou štíři, bičovci, plazi či drobní savci. Toto prostředí však skýtá vedle zjevného nebezpečí především relativně stálou vlhkost a dostatek potravy pro malé larvy. Mohu říci, že se jedná o poměrně hojný druh, který lze i v zajetí velice snadno rozmnožit. Oblast výskytu této brachypelmy je poměrně rozsáhlá a zahrnuje mexické státy Veracruz, Guerrero, Oaxaca, Tabasco, Chiapas, Yucatan a dále Guatemalu, Belize a někteří autoři udávají i Kostariku (Kovařík, 1998) a Kolumbii (Schmidt, 1993).

 

Brachypelma vagans ve svém přirozeném prostředí, Zipolite, Oaxaca, Mexiko

Dalším druhem, na který jsem při svých toulkách narazil, byla B. smithi. Tento druh si podobně jako např. B. auratum nevyhrabává nory, ale žije v přirozených úkrytech pod velkými kameny ve stinných listnatých lesích pahorkatin Sierry Madre del Sur. Setkal jsem se se třemi adultními samicemi a jedním semiadultním mládětem a všichni žili bez výjimky uvedeným způsobem. V pravé poledne seděli před svými úkryty (viz foto), rtuť teploměru se mohla blížit ke 350C a i po období dešťů bylo v lese poměrně sucho. Jedná se tedy o sklípkana, který je aktivní spíše ve dne a rád se vyhřívá. Toto chování lze vypozorovat i u některých dalších brachypelem.

 

Brachypelma smithi ve svém přirozeném prostředí, Sierra Madre del Sur, Guerrero, Mexiko

Mezi další obyvatele Sierry Madre patří B. auratum, B. baumgarteni, B. klaasi a B. emilia a vsadil bych se, že i B. annitha, která patří do komplexu „B. smithi“. Je zajímavé, že na lokalitách, kde žily brachypelmy, se vyskytovaly i další druhy sklípkanů, ale i štírů, což znovu vyvrátilo další mou utkvělou představu o tom, že jeden až dva druhy velikostně srovnatelných predátorů z řad pavoukovců jsou na jednu lokalitu více než dost. Např. na lokalitách výskytu B. vagans žili menší sklípkani rodů Davus (D. pentaloris) a Schizopelma a štíři Vaejovis subcristatus Pocock, 1898.

Všechny druhy rodu Brachypelma jsou zahrnuty do přílohy č.2 Úmluvy o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin z roku 1994 (CITES), což znamená, že bez příslušného povolení zemí vývozu a dovozu nelze uskutečnit jakýkoli legální pohyb těchto druhů přes hranice států. Podmínky Úmluvy lze samozřejmě v případě sklípkanů striktně dodržet u jedinců, které můžeme v terénních podmínkách přesně determinovat, ne tak u mláďat po prvním, druhém či třetím svleku, která vypadají víceméně shodně.

Obchod s brachypelmami na začátku 80. a 90. let minulého století vedl v Mexiku k drancování přirozených lokalit místními obyvateli a firmami s vidinou jednoduchého zbohatnutí. Mexičtí obchodníci podle neoficiálních údajů vyváželi do USA a Evropy téměř 20.000 pavouků ročně a jednalo se v převážné většině o druh B. smithi. Dospělý sklípkan B. smithi nebo B. auratum se tehdy na černém trhu prodával za 10 až 15 dolarů. Dnes za přibližně tytéž peníze pořídíte polodospělé mládě z odchovu, u něhož však máte jistotu, že není dehydrované několikatýdenním pobytem v plastovém sáčku nebo postiženo následným posttraumatickým šokem. A co více. Klesla poptávka na mexickém černém trhu, zpřísnil se režim obchodování a tím došlo i k omezení drancování přirozených lokalit, které teď mají dost času na to, aby se z obchodního boomu na konci tisíciletí zotavily.

Děkuji Františkovi Kovaříkovi za odborné vedení, které mi poskytl.

 

Přehled druhů rodu Brachypelma Simon, 1891

Brachypelma albopilosum Valerio, 1980 

Kostarika, ? Honduras, ? Guatemala

Brachypelma andrewi Schmidt, 1992 

? Antily, ? Kuba

Brachypelma angustum Valerio, 1980 

Kostarika

Brachypelma annitha Tesmoingt, Cleton & Verdez, 1997

Mexiko

Brachypelma auratum Schmidt, 1992 

Mexiko

Brachypelma aureoceps (Chamberlin, 1917)

USA, Florida (pravděpodobně introdukován)

Brachypelma baergi (Chamberlin, 1940) 

USA - Arkansas

Brachypelma baumgarteni Smith, 1993

Mexiko

Brachypelma boehmei Schmidt & Klaas, 1994 

Mexiko

Brachypelma embrithes (Chamberlin & Ivie,1936)

Panama

Brachypelma emilia (White, 1856) 

Panama, Mexiko

Brachypelma epicureanum (Chamberlin, 1925) 

Mexiko

Brachypelma fossorium Valerio, 1980 

Kostarika

Brachypelma hamorii Tesmoingt, 1997 

Mexiko

Brachypelma klaasi (Schmidt & Krause, 1994) 

Mexiko

Brachypelma ruhnaui (Schmidt, 1997) 

Mexiko

Brachypelma sabulosum (Cambridge, 1897) 

Guatemala, Nicaragua

Brachypelma schroederi Rudloff, 2003 

Mexiko

Brachypelma smithii (Cambridge, 1897) 

Mexiko

Brachypelma vagans (Ausserer, 1875) 

Mexiko, Guatemala, Belize, Kostarika

Brachypelma verdezi (Schmidt, 2003) 

Mexiko

 

Literatura:

Kovařík F., 2002 : Dobře známá a zcela neznámá Brachypelma. Akvárium Terárium 45(2): 64-65

Kovařík F., 2002 : Sklípkani rodu Brachypelma, Akvárium Terárium 45(5): 56-61

Kovařík F., 1998 : Sklípkani, Nakladatelství Madagaskar: 34-82

Schmidt G., 1993 : Vogelspinnen (4. vydání), Blüchel & Philler Verlag, Minden, 126

Schmidt G., 2003 : Das Mänchen von Brachypelma verdezi sp. n., einer häufig mit Aphonopelma pallidum verwechselten Vogelspinnenart aus Mexiko. Tarantulas of the World – 87/November 2003: 4-9

Smith A. M., 1994 : Tarantulas of U.S.A. and Mexico. Fitzgerald Publishing London: 75, 76, 158-176

The World Spider Catalog, V4.0 by N. I. Platnick, American Museum of Natural History, updated June, 25, 203 (internetová verze)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

© Copyright Radan Kaderka (2004)